Conwell H.Russlell

    Před léty jsem projížděl údolím Eufratu a Tigridu se skupinou anglických cestovatelů. Provázel nás arabský průvodce, jehož jsem najal v Bagdádu. Mnohokrát mi některými vlastnostmi připomněl holiče u nás doma. Věřil, že jeho povinností není jen vést nás říčními údolími, za což byl placen, ale také nás bavit příběhy. Příběhy zvláštními i obyčejnými, starodávnými i současnými, neuvěřitelnými a známými. Mnohé z nich jsem zapomněl, ajsem rád, některé však nezapomenu nikdy. Starý průvodce vedl mého velblouda po březích starodávných řek a vyprávěl mi tolik příběhů, až jsem ztratil nit a přestal ho poslouchat. Nevadilo mi, že se rozzlobil, když ho Peršana starý buddhistický mnich, jeden z moudrých mužů Východu. Posadil se u ohně a začal farmáři vyprávět, jak by I stvořen svět. Svět byl kdysi pouhý oblak mlhy a Všemohoucí do něj vnořil prst. Začal oblak míchat, míchal stále rychleji, až se mlha proměnila v ohnivou kouli. Koule se potom valila vesmírem a propalovala si cestu jinými oblaky mlhy, z nichž se na ní srážela vláha, která v podobě deště dopadala napovrch žhavé koule a ochladila jej. Na povrch se vylévaly vnitřní ohně a vytvářely hory a kopce, Údolí, planiny a nížiny našeho nádherného světa. Když rozžhavená hmota z nitra země vy tryskla, velmi rychle vychladla a stala se z ní žula; když vytékala pomaleji, vznikala měď, pomaleji stříbro, ještě pomaleji zlato, a nakonec se objevily diamanty. Starý mnich řekl: "Oiamantje ztuhlá kapka slunečního svitu." To je vlastně po vědecké stránce pravda, protože diamanty jsou z uhlíku vznikajícího v nitru Slunce. Mnich také řekl Ali Hafedovi, že kdyby měl jeden diamant velikosti palce, mohl by si koupit království, a kdyby měl diamantový důl, mohly by jeho děti díky velkému bohatství usednout na královské trůny. Ali Hafed p diamantech a o jejich hodnotě přemýšlel a večer uléhal s pocity chudého muže. O nic nepřišel, ale stal se z něj chudák, protože byl náhle nespokojený, a nespokojený byl proto, jelikož měl strach, že je chudý. Řekl si: "Chci diamantový důL" A celou noc nespal. Brzo ráno vyhledal onoho mnicha. Ze své vlastní zkušenosti vím, že každý duchovní se hněvá, když je probuzen příliš brzy. Ali Hafed tedy vytrhl mnicha ze spánku a řekl mu: "Pověz mi, kde najdu diamanty?" "Diamanty! K čemu ti budou diamanty?" "Chci být nesmírně bohatý." "Jdi tedy a najdi si je. To je vše, co musíš udělat; jdi a najdi je a budeš je mít." "Ale kde je hledat?" "Naj- jakjsem si řekl: "Proč si tento příběh nechávájen pro své zvláštní přátele?" Zdálo se mi, že příběh nemá začátek, střed ani konec, že na něm vlastně nic nenÍ. Byl to první příběh, o němž jsem slyšel nebo ho četl, ve kterém hrdina zahynul již v první kapitole. Když se průvodce vrátil a chytil za otěže mého velblouda, začal okamžitě vyprávět další kapitolu, jako by vůbec nebyl přestal. Muž, který od Ali Hafeda koupil farmu, vedl svého velblouda do zahrady k potoku. Jakmile velbloud ponořil tlamu do mělké vody, muž zahlédl v bílém písku potoku zvláštní záblesk. Z vody vytáhl černý kámen, z něhož vycházel paprsek světla hrající všemi barvami duhy. Vzal oblázek do domu, položil ho na krbovou římsu, a za chvíli na něj úplně zapomněl. Za několik dní přišel následníka Ali Hafeda navštívit onen buddhistický mnich, a jakmile otevřel dveře domu, zahlédl záblesk vycházející z kamene na krbové řím- mi: "Kdyby Ali Hafed zůstal doma a začal kopat ve svém sklepě, na svých pšeničných polích nebo v zahradě, místo aby se vystavil chudobě a bídě v cizích zemích, měl by diamantová pole. Protože v každé pídi, v každé lopatě země zjeho zahrady se objevovaly drahokamy, které se staly chloubou královských korun." Když přidal toto ponaučení, pochopil jsem, proč si příběh nechává jen pro "zvláštní přátele". Ale neřekl jsem mu to. Byl to totiž onen nepříjemný zvyk, jaký mívají právníci, chodit kolem horké kaše a neříci na rovinu to, co je zřejmé, a ani můj průvodce se neodvážil říci mi přímo, že "osobně si myslí, že zná jistého mladého muže cestujícího po březích Tigridu, který by udělal lépe, kdyby zůstal doma v Americe". Neřekl jsem mu to tedy, ale vyprávěl jsem mu podobný příběh, o nějž se nyní podělím i s vámi. Vyprávěl jsem mu o jednom majiteli ranče, který žil v Kalifornii v polovině devate- náctého století. Zaslechl, že najihu Kalifornie bylo objeveno zlato. Zaslepen náhlou touhou po vzácném kovu prodal svůj ranč plukovníkovi Sutterovi a odjel a nikdy se nevrátil. Jednoho dne si přinesla dcerka plukovníka Suttera domů písek z místního potoka. Rozsypala ho před krbem a plukovník v písku zahlédl záblesky šupinek zlata. Muž, který ranč prodal, toužil po zlatě, a stačilo se pro něj jen sehnout - ranč nakonec vynesl třicet osm milio~ů dolarů. Asi před osmi lety jsem tento příběh vyprávěl ve městě, kde tato farma stojí, a kde mi potvrdili, že třetinový majitel ranče po léta vydělával každ)kh patnáct minut sto dvacet dolarů nepodléhajících dani. Vy i já bychom z takového příjmu jistě měli obrovskou radost kdybychom však nepodléhali dani z příjmu. Ale tady u nás v Pensylvánii se odehrála mnohem typičtější příhoda. Kdyby se mi při přednáškách měla líbit jen jediná věc, bylo by to tehdy, když přede mne usedne němec- zvýšili najednou na 45 dolarů, řekl své matce: "Marni, za 45 dolarů týdně nebudu pracovat. Jen ta myšlenka, že někdo s mým mozkem pracuje za 45 dolarů! Radši pojedu do Kalifornié, budu těžit zlato nebo stříbro a budu hrozně bohatý." Maminka mu na to odpověděla: "Charlie, ale když jsi šťastný, je to totéž, jako když jsi bohatý." "Ano," řekl Charlie, "ale já chci být šťastný i bohatý." Oba měli pravdu. A protože on byl jedináček a ona vdova, udělal si to po svém. Jako to bývá vždycky. V Massachusetts všechno prodali, ale místo aby jeli do Kalifornie, odjeli do Wisconsinu, kde se Charlie nechal zaměstnat u společnosti zabývající se těžbou mědi opět za 15 dolarů týdně, ale s podmínkou ve smlouvě, že dostane procenta z výdělku každého dolu, který pro společnost objeví. Nevěřím, že kdy nějaký důl objevil, a když se podívám na jakéhokoliv majitele akcií této noro sehnout." On se však nesehnu I. To se stalo u něj doma, v Newburyportu v Massachusetts. A tam, kam se přestěhoval, žádné stříbro nebylo - nevím přesně, kde to bylo, ale vím, že on byl učitelem mineralogie. Přátelé, takové chyby se dělají všude, a není důvod, abychom se tomu smáli. Často přemýšlím O tom, co se s Charliem stalo. Nemám ani potuchy, ale řeknu vám, jaký mám jako Yankee "pocit". Myslím si, že tam někde sedí se svými přáteli okolo ohně a říká něco jako: "Znáte toho Conwella, co žije ve Filadelfii? "Ano, slyšeli jsme o něm." "A znáte toho Jonese, co žije ve Filadel fii?" "Ano, taky jsme o něm slyšeli." Pak se začne smát a řekne: "Tak ti udělali přesně to, co já," - a to zkazí celou legraci, protože vy i já jsme udělali totéž, co on, a zatímco tady sedíme a smějeme se mu, on má mnohem větší právo sedět a smát se nám.