George G. Ritchie, M.D., Elizabeth Sherillová

George Ritchie zemřel ve vojenské nemocnici ve svých dvaceti letech.
   O devět minut později se navrátil do života. Co se mu během těchto minut stalo, bylo tak přesvědčivé, že to změnilo jeho život navždy. Kniha Návrat ze zítřka vypráví o jeho mimotělesném setkání s dalšími nefyzickými bytostmi, o jeho cestě skrze různé dimenze času a prostoru a nakonec o jeho transformujícím setkání se Světlem světa, Synem Božím. Ritchieho úžasná zkušenost nejen změnila jeho pohled na věčnost - od té doby ho provázela a řídila celý jeho život, jeden z nejpodivuhodnějších popisů posmrtného života, života na „druhé straně", kniha plná naděje - Návrat ze zítřka může změnit k lepšímu i váš život!
   George G. Ritchie, M.D., se stal lékařem a ve své praxi trpělivě a používal své poznání.
   Byl prezidentem Richmond Academy of General Practice, přednostou psychiatrického oddělení nemocnice Towers, zakladatelem a prezidentem Universal Youth Corps, Inc.

Ukázka ze stran 58-61:
   Pomalu jsem se kradl k němu, s očima upřenýma na ruku. Bylo na ní něco pro mne děsivého. I v tlumeném nočním světle jsem viděl, že byla příliš bílá, příliš hladká. Kde jsem už takovou ruku viděl? A vtom jsem si vzpomněl. Takhle přece ležel děda Dabney v rakvi v Moos Side.
   Uskočil jsem ke dveřím. Muž v této posteli byl mrtvý! Pocítil jsem stejný odpor jako posledně, když jsem se ocitl před mrtvolou. Ale ... jestliže to je můj prsten, potom - potom jsem to byl já, byla to ode mne odtržená část, co tady leželo pod prostěradlem. Znamenalo to snad, že jsem...?
   A poprvé v celém tom zážitku jsem slovo smrt začal objevovat ve spojení se vším, co se dělo.
   Ale já jsem přece nebyl mrtvý! Jak bych mohl být mrtvý, a současně být tak při vědomí? Přemýšlel jsem. Hledal v paměti. Smrt byla přece něco jiného! Smrt ... prostě jsem to nevěděl. Zblednutí? Nic? Já jsem byl já, bdělý, jen bez těla, ve kterém jsem dosud žil.
   Hmátl jsem po prostěradle a snažil se je stáhnout, pokoušel jsem se odhalit tu postavu na posteli. Jenže všechna moje snaha ani nehnula vzduchem.
   Naprosto zoufalý jsem nakonec klesl vedle postele. Nebo lépe, učinil jsem tak v duchu. Mé vlastní tělo leželo vedle. Jenže bylo tak daleko, jako bychom byli na dvou různých planetách.
   Byla toto smrt? Odtržení jedné části bytosti od jejího zbytku?
   Nebyl jsem si jist. Světlo v místnosti se začalo měnit. Uvědomil jsem si, že se rozjasnilo. Jas byl mnohem větší než dříve. Podíval jsem se na lampu na nočním stolku. Jediná patnáctiwattová žárovka nemohla vydávat tolik světla.
   Překvapeně jsem pozoroval, že světla stále přibývalo. Přicházelo odněkud, a přitom se současně zdálo být všude. Ani všechny žárovky světa by nedokázaly vytvořit tolik světla. Bylo nemožně jasno. Bylo to světlo jako milion svářecích hořáků najednou. Do údivu se dostala prozaická myšlenka, která pravděpodobně vycházela ze znalostí z přípravky. Jak mohu být rád, že teď nemám fyziologické oči, mysleljsem si. Toto světlo by zničilo sítnici v desetině vteřiny.
   Ne, opravil jsem se sám, nikoliv světlo.
   On!
   Je příliš jasný, než aby bylo možné na něj pohlédnout. Neboť teď jsem viděl, že to nebylo světlo, ale muž, který vstoupil do místnosti. Spíše muž ze světla, ač mi to nešlo na rozum, stejně jako nepopsatelná intenzita jasu, který utvářel jeho postavu.
   A současně se v mé mysli utvořil rozkaz, jakoby sám od sebe: "Vstaň!" Slova přicházela z mého nitra, ale přitom měla sílu, jakou mé myšlenky neměly. Vyskočil jsem na nohy, a jakmile jsem tak učinil, nabyl jsem překvapivé jistoty: Jsi v přítomnosti Syna Božího.
   A opět se ve mně zrodila představa, jakoby sama od sebe, ale nikoliv jako myšlenka či úvaha. Bylo to jako poznání, náhlé a úplné vědění. Věděl jsem o něm i jiné skutečnosti. Například že byl nejdokonalejší lidskou bytostí, se kterou jsem se kdy setkal. Jestliže toto byl Syn Boží, pak jeho jméno bylo Ježíš.
   Ale ... toto nebyl Ježíš z knížek nedělní školy.
   Tam ten byl vlídný, laskavý, plný porozumění.
   Tento muž, to byla síla sama, starší než čas, a přesto současnější než kdokoliv, koho jsem kdy potkal.
   Ale nejdůležitější bylo, že se stejnou podivnou vnitřní jistotou jsem věděl, že tento muž mne má rád. Proudila z něho obrovská síla, ale ještě větší moc, která proudila z jeho přítomnosti, byla bezvýhradná láska. Úžasná láska. Láska přesahující nejodvážnější představy, které jsem kdy měl. Tato láska věděla o všech mých nelaskavých hnutích - o trápení, které jsem zbytečně působil nevlastní matce, můj nezkrotný temperament, smyslné představy, které se vymykaly mé kontrole, všechny nízké, sobecké pohnutky ode dne mého zrození. To vše on věděl, a přesto mě přijal a miloval mě takového, jaký jsem byl.
   Říkám-li, že o mně věděl všechno, myslím to doslova, protože to bylo přímo vidět. Zároveň s jeho zářící přítomností - chci-li o tom hovořit, musím obojí popisovat odděleně, i když to probíhalo současně - vstupovala do místnosti každá jednotlivá epizoda mého dosavadního života. Všechno, co se kolem mě událo, bylo prostě zde, plně v dohledu, a zároveň jako by....
    ... velmi poutavý příběh dle skutečného zážitku autora provází celý další život. Sám se stává láskyplným a zářícím, i když to byla dlouhá a obtížná cesta.