Benjamin Klein

    Ukázka ze stran 56-61 :
Zcela jiné to bylo v domově. Mnozí byli obklopeni stíny, které se jich držely jako klíšťata a ve dne v noci je doprovázely.
    Bylo hrozné se na to dívat. Byla jsem z toho dost otřesena a zděšena, dříve mě nikdy nic podobného nenapadlo. Dosud jsem mohla vycítit, zda z nějakého člověka vycházelo zachvívání dobré nebo zlé. Nyní jsem musela konstatovat, že to často byly stíny, které měnily zachvívání. Čím více byl jimi nějaký člověk obléhán, tím silněji jsem se cítila od něho odpuzována, tím tvrději mě zasáhlo jeho zachvívání, ačkoliv stíny samy mě nikdy neohrožovaly. Zdálo se, že mě vůbec neberou na vědomí.
    Mnoho sester bylo velmi laskavých, ale jako tehdy sestra Benedikta, pouze dvě mě zcela přijaly. Obě byly také úplně prosty jakéhokoliv stínu. Jejich zachvívání bylo světlé a čisté. Tam, kde byly, šířil se klid a mír. Také ty děti, které byly zmítány neustálým neklidem, na to reagovaly. V přítomnosti těchto dvou sester nedocházelo k hašteření nebo hádce, ony je udusily už v počátku.
    Neholedbaly se nikdy svým právem, nemusely opustit hádku jako vítězové, dokázaly pokorně ustoupit, aniž ztratily tvář samy před sebou. Byly samy v sobě tak pevné, že už nebyly odkázány na nic vnějšího. Časem, když jsem dovedla hlouběji vidět do srdcí, věděla jsem také proč:
    Hluboko v jejich nitru hořelo světlo, které je zcela prozařovalo. Oddaly se zcela tomuto světlu, přijaly je bezvýhradně do sebe. Tím, že se vzdaly svého vlastního já, svých vlastních přání, mohlo je toto světlo zcela proniknout. Vzdaly se všeho, nezávisely už na ničem. Peníze, šaty, jídlo, uznání, úcta, světské žádosti, všechno opustily a tím nekonečně víc obdržely, ztotožnily se s podstatou světla. Nemusely už potlačovat hněv, nenávist, zlost.
    Tyto pocity už v nich neexistovaly, nenacházely už nic, kde by mohly sídlit. Tak se staly tyto dvě sestry samy láskou. Jejich hluboký vnitřní klid a bezpečí jim byly dostatečnou oporou, nepotřebovaly už nic jiného a získaly tím svobodu, aby mohly všechno dát, bez ustání nechat proudit svou lásku. Pravá láska není jako svíce, která se stravuje a ubývá jí. Světlo lásky svítí skrze obětavost stále silněji. Stane se nikdy nevyhasínajícím sluncem, stále rostoucím a jasnějším, napájeným z věčného světla, Božího praslunce. Láska těchto sester se nezastavovala ani před těmi, kteří museli žít s četnými stíny. Nezaštiťovaly se proti nim. Nemusely se proti nim vnitřně bránit, dokázaly přijmout agresi a přeměnit ji v lásku. A pokaždé se stíny zachvěly, ztratily zcela svou oporu a padly do hlubiny nebo byly zahnány.
    Také většina ostatních sester byla velmi milá a laskavá. Byly vždy ochotny pomáhat a utěšovat. Starat se o nás se stalo jejich povoláním, nenechaly nás ničím trpět. Poctivě se snažily. Ale namáhalo je, aby byly celý den milé. Některé byly alespoň ještě dobře chráněny. Jejich energetické pole bylo stabilní. Agrese nebo mrzutost se od něho odrážely jako od zrcadla, nepřeměnily se však v lásku, nýbrž zůstaly jako negativní energie stát v prostoru. Většině ale chyběla tato ochrana. Jejich energetické pole nebylo stabilní, bylo jako plynová nádrž, která má trhlinu.
    Stíny je chtivě vysávaly. Bylo vidět stálý proud energie, který se táhl jako duchovní pupeční šňůra prostorem. A nejen jejich vlastní stíny visely na nich jako upíři, také stíny dětí se na tom podílely. Zdálo se, že tím rostou a že jsou nějak agresivnější, živější a sestry zacházely s dětmi důrazněji. Tak vznikala často paradoxní situace, že v okolí těchto přívětivých sester stále panoval neklid, hádky a žárlivost.
    Tyto sestry byly svým povoláním "stravovány"! V pravém slova smyslu. Když je někomu stále odebírána energie, musí být unaven a zemdlen. Tyto sestry byly jako svíce. Proudilo z nich také světlo a teplo, ale ony se tím stravoaly. Nepřijaly ještě do sebe věčné světlo, které dává nepřetržitě proudit nové energii.
    Chyběla jim k tomu důvěra. Toto světlo může přijmout jen ten, kdo se zcela odevzdal, kdo se všeho vzdal. A tento akt vzdání se sebe vyžaduje nekonečně mnoho odvahy a důvěry. Ale pak se stane z víry vědění. Z "věřím v Boha" se stane "vím, že Ty existuješ". To je rozhodující krok. Závora, která před ním zavírá dveře, je strach! Strach vydat se na cestu, poněvadž člověk neví, kdy upadne. Strach všeho se vzdát, poněvadž člověk neví, zda potom nebude stát nahý, osamělý a opuštěný. Strach vzdát se svého vlastního já, poněvadž člověk neví, co za to dostane. Strach vzdát se viditelného, hmotného, poněvadž člověk nedůvěřuje neviditelnému, duchovnímu, vždyť je přece nelze vidět. Strach, že by Bůh možná nemusel existovat. Toto je rozhodující bod obratu našeho celého bytí. Když jsme dospěli k těmto dveřím, nemůže nám nikdo pomoci. My sami ajen my zcela sami můžeme a musíme tuto závoru otevřít. Každý, kdo hledá, bude doveden až sem, každý, kdo o to prosí, nemusí jít sám touto cestou. Ale tuto závoru musí odsunout stranou sám. Bez pomoci! Musí sám zvítězit nad svým strachem. Musí říci: "Ano, věřím, vím, že Ty existuješ.
    Vím, že Ty existuješ a že jsi dobrý. Vím to! Ne proto, že jsem tě viděl, ne proto, že jsi mi předvedl zázračné kousky, ne proto, že jsi už nepřipustil skrze nějaký zázrak jinou volbu. Ne - jednoduše to vím, poněvadž cítím, že Ty musíš existovat, poněvadž cítím lásku, která z Tebe vychází. Jednoduše to vím a miluji Tě!" Strach je největším spojencem Satana. On jej ze všech sil rozněcuje, neboť dveře, které strach drží zavřené, jsou branou ke svobodě, jež ponechá Satanovu říši s konečnou platností za sebou. Když se dveře za tebou opět uzavřou, nemá Satan už žádnou moc, jeho protivenství jsou už jen zdánlivým bojem. Toho, kdo stojí přede dveřmi, snadno uchopí a opět strhne do hlubiny. Když jimi projdeš, dokázala jsi to. Mnozí stojí po celá léta před těmito dveřmi. Jsou dost silní, aby se bránili celý čas útokům Satana, ale neodváží se odsunout závoru. Mají strach vzdát se svého "já", které tak pečlivě hlídali a které jim opatřilo v očích světa úctu a uznání. Mají strach, protože nemohou uvěřit, že pravá síla leží v duchu - tělo tak jako tak za pár let odejde. Zklamáni a vnitřně zlomeni se opět vracejí, klesají po stupních dolů, hledají svoje blaho v materiální jistotě a potřebují pak často velmi dlouhou dobu, než se jim opět podaří dosáhnout prahu duchovna. Tito lidé se podobají svíci, která se nechce dát zapálit ze strachu, že při tom zahyne. No a k čemu je pak užitečná? Podobají se semeni, které se nechce dát zasadit do země, poněvadž by se pak musel9 vzdát své identity. Ale právě jen tak může přinést další plody, které jeho život nesou dál, ve kterých může dál duchovně žít.
    K čemu je jinak užitečné? Může se ještě několik let udržet, pak zvadne, shnije a zemře. Tato smrt následuje sice o léta později, než když je semeno vyseto, ale zato je konečná. V jednom případě přináší jeho smrt nový život, v druhém případě je mrtvé.
    Sestry této druhé skupiny čerpaly svoji sílu z modlitby. Modlitba je vnější forma, která umožňuje vnitřní spojení s Prasvětlem Božím. Mohla jsem často vidět, jak modlícího zachvívání modlitby zcela zahaluje, chráníc jej ochranným obalem. Viděla jsem, jak toto zachvívání proniká celým tělem. Vysoké zachvívání vroucí modlitby, které přichází skutečně ze srdce, může přeměňovat nižší zachvívání těla na mnohem vyšší úroveň, "povznést je vzhůru". Modlitba čistí vlastní zachvívání, takže člověk je schopen přijímat vysokou čistou energii Boží. Je to jako u rádia.
    Špatné rádio nemůže správně odladit jednotlivé frekvence, jsou tu stále vedlejší a rušivé šumy. Všechna nečistota je zároveň přijata a opět vydána. Modlitbaje oddělující filtr. Čím intenzivnější, čím pokornější, čím láskyplnější je modlitba, tím lépe funguje, tím více nečistoty odstraní, tím čistší a hodnotnější je energie, kterou propouští. Kolik lidí se spokojuje s "nečistotou"! A pak se diví, jak to, že jejich "motor" neběží správně, jak to, že trvale vynechává a zůstává stát, jak to, že je neustále v "dílně", aby byl opět uveden do chodu. Velmi rychle jsem poznala, jakým požehnáním je modlitba pro ty, kdo v ni pokorně a plni důvěry věří. I děti, které na tom byly nejhůře, byly během modlitby většinou velmi klidné. Její zachvívání ochromovalo stíny. Visely jako splasklé vaky na svých obětech, ano, musely se často úplně vzdálit.
    Ve zdejším klášterním kostele jsem oproti ostatním kostelům, které jsem znala, nikdy neviděla stíny. Jeho stavba, sochy, obrazy, harmonie, teplo a bezpečí, které vyzařoval, dávaly tak čisté a nepropustné zachvívání, že byl pro stíny neproniknutelný.
    Modlitba v tomto prostředí je ještě působivější a ještě více se umocňuje, jestliže se lidé modlí společně. Takové obrovské zachvívání prostě proráží isolaci, která leží mezi člověkem a Bohem, proud může volně téci. "Mráz" běží po zádech. To je energie, která proudí do nás páteří, je to duchovní výživa, která zásobuje naše energetické centrum. Každý ví, že pro tělesnou výživu našeho těla platí: čím čistší je potrava, čím méně obsahuje odpadních látek, čím méně nečistoty, tím je lepší, tím je hodnotnější. Právě tak je to i s duchovní potravou. Jenže ta je pro zdraví a výkonnost mnohem důležitější než tělesná potrava. Proč se zde tak mnozí spokojují s "nečistotou"?
    Byly také sestry, které měly stále špatnou náladu, byly rozčilené, hádavé a nelaskavé. Táhly s sebou své stíny jako soumaři.
    Nejhorší to bylo u domovnice. Tam to byla jednolitá tmavá hmota, která se převalovala a čekala na to, aby svou oběť opět poháněla k novým ,činům'. Tyto stíny nejsou samy schopny své špatné činy spáchat. Potřebují někoho, kdo to za ně udělá.
    Všechny žárlivosti a intriky, tajné boje o moc, otevřené nepřátelství a agrese, nenávist, vztek, zlost, lhaní a ničení slouží těmto stínům k uspokojení svých zrůdných sklonů. Ukájejí se žádostivostí své oběti a ženou ji nenasytně ke všem náruživostem a nevázanostem, k alkoholu, požitkářství, k sexu ve všech obměnách, ke kouření a drogám. Všechno to jsou věci, které čistou božskou energii přeměňují na energii negativní, ničivou. Copak vůbec tito lidé nepozorují, jak se vzdali své svobody, jak se dali zotročit - jak se stali dobrovolně míčem zlých mocností? Kdyby tak viděli, jak se tyto stíny těší z každé zdařené akce, bylo by jim od hnusu špatně! Vážnost, sláva a čest, to je to, oč dnes usiluje celý svět, o moc nad co největším množstvím jiných. Přitom většina z lidí nemá ani moc nad sebou samými. Seberealizace je heslem dne! Lidé ji hledají všude, v osamělosti, na diskotékách, v cizích zemích - jen ne v sobě samých. Jak se mohu sama realizovat, když funguji jako robot a vyhovím všem našeptáváním zlých mocností? Nikdo jim není vydán bez pomoci! Každý se může bránit! Zbraněmi jsou vůle a modlitba - a můj anděl, který jde tiše vedle mě a čeká jen na to, že mu dám konečně uzdu svého života do rukou, aby mě mohl vést - ne do otroctví, jak tvrdí mnoho posměváčků, ale do svobody! Svoboda ovšem neznamená dělat a nechat dělat všechno, co člověk chce. Svoboda znamená moci dělat vše, co je správné. Naše vůle je silně ovlivňována ze všech možných stran. Ovlivňují ji veškerá zachvívání ostatních lidí a zlých mocností. Teprve když jsme přijali vůli Boží, jsme skutečně svobodni. Jedině On vlastní svobodnou vůli, neovlivňován ostatními, a s Ním každý, kdo je připraven jeho vůli přijmout.
    Také sestry této poslední skupiny se modlily právě tak, jako ty ostatní. Na pohled se nedal zjistit žádný rozdíl. Avšak je dobře, že většina lidí nemůže vidět do srdce! Je nepředstavitelné, na co jsou schopni někteří při modlitbě myslet. Čistý oděv může v mnohém klamat; důležité je, jak to vypadá pod ním.