literatura na téma

Indigové děti

Indigové děti otvírají svou duši Zprávy ze současnosti
    Carolina Hehenkamp
    brožovaná kniha, 288 Kč, 325 stran, nakladatelství Eugenika 2008,

Popis na zadní straně knihy:
   Tato kniha vznikla na základě studie o fenoménu indigo, která byla zveřejněna v létě roku 1999 na webových stránkách www.indigokinder.de. Vyplněním dotazníku na těchto stránkách souhlasily jednotlivé osoby se zveřejněním svých zkušeností. V tomto textu se ke slovu dostávají samy indigové dětí. Pohnutá, upřímná svědectví a rozmanité příběhy jistě podpoří další rodiče i děti, jichž se tato zvláštní témata a úkoly bezprostředně týkají. Nejdůležitějším cílem této knihy je snaha zprostředkovat pocit, že nikdo není se svými potížemi sám.

Ukázka z knihy ze stran 153-156:
    38. Nemám ráda, když jsou lidé hektičtí
Předevčírem jsem se od jedné paní dozvěděla, že patřím mezi indigové děti. Moje maminka mne vzala s sebou v pátek na jeden večer zabývající se tématem channelingu.
   Zde channelovala právě tato paní E. s nějakou mužskou bytostí Alkazarem. Poté jsme všichni, bylo nás přes dvacet osob, kladli různé otázky nebo jsme měli možnost otevřeně hovořit o svých problémech. Já jsem se Alkazara dotazovala nejčastěji. Vyprávěla jsem mu také, že moji spolužáci říkají, že nejsem vůbec taková jako oni, a stejně jsem to cítila i já. Bylo to pro mne odjakživa strašné, protože mi nikdo nerozuměl. Řekl mi potom, že jsem indigové dítě.
   Vtipné na tom je, že jsem krátce předtím přečetla knížku právě o indigových dětech.
   Odjakživa jsem byla velice klidná a citlivá. Často jsem zkrátka pomalejší a nemám ráda, když jsou lidé kolem mne hektičtí. Ve škole jsem jediná, kdo dává pozor, ale já ho dávám jen proto, aby učitelé věděli, že je alespoň jedna osoba poslouchá. Dívám se jim zpříma do očí, dokud nezačnou křičet. Potom se ale většinou uklidní. Někdy už si říkám, že jim pomáhat nebudu, protože mi nemohou dát to, co si přeji. Tedy to, aby viděli, kdo doopravdy jsem.
   Zjistila jsem, že zacházím se zvířaty jinak než mnozí lidé. Mám dva koně a jednoho malého poníčka, kterému rozumím. Jsem jediná, kdo si s ním povídá. Hovořím s ním jako s dospělým člověkem. Zdá se mi, že je normální být dítětem nové doby, protože jsem v tomto životě byla taková již odjakživa. Připadá mi hloupé, když mne moje maminka uctívá, jako bych byla něco zvláštního. Byla bych daleko radši, kdyby bylo všechno normální!
   Ve školce jsem vnímala spoustu věcí velice uvědoměle.
   Přemýšlela jsem o věcech, jež jsou pro tento věk opravdu netypické. Zabývala jsem se například tím, že některá slova mohou mít vlastně jiný význam, kdyby je člověk přeložil doslovně. Například takový kečup. To by mohlo znamenat catch up! Tedy česky: vyrovnej! Již tehdy jsem byla schopna číst anglické knížky, neboť můj tatínek je Američan.
   Ve školce jsem byla první, kdo se naučil psát, a nepřipadalo mi to nijak zvláštní.
   Nesnáším, když se lidé hádají. Moji rodiče se hádají často. To pak jdu vždycky do svého pokoje a jsem smutná a mám zlost. Moji rodiče odejdou vždy někam jinam, jakmile zjistí, že je pozoruji nebo poslouchám, a z toho opravdu šílím.
   Všimla jsem si také toho, že se můj kocourek dožaduje vstupu do domu vždy přesně tehdy, jakmile zasednu k domacím úkolům. To se s ním pak musím vždycky mazlit.
   Vypadá to, jako by věděl, že úkoly jsou pro mne velice nudné.
    W., dívka, Rakousko

Sedím tu, jsem smutná, jsem šťastná. Chtěla bych tu zůstat sedět navždy.
Už nikdy nemuset vyjít ven, do světa. Mám tohoto světa až po krk!
Tato věčná prolhanost, tato nesnášenlivost, toto zobrazované divadlo.
Tady jsem sama. Všude jsem sama.
Každý člověk je sám.
Každý musí sám přežít.
Chtěla bych se vysvléci ze svého těla.
Být volná. Nepatřit Zemi.
Být neviditelná.
Mít klid.
Tolik zbytečného se toho namluví: A nadělá se takového hluku.

   39. Tento život nepatří mně, nýbrž slouží vyššímu cíli
Vážená paní Hehenkamp,
   již nějaký čas se zabývám původně z vědeckých důvodů mimosmyslovými fenomény, respektive tím, co by ve mně mohlo dřímat. Patřím pravděpodobně k té skupině lidí, již se označují jako indigové děti, i když už mi je dvacet devět let. Podle všeho musím být jedním z prvních (narodil jsem se 9. září 1978) a svůj úkol spatřuji v tom, že "osvobodím" ty, kteří přijdou až po mně. Musím vám nejprve říci, že disponuji silně vyvinutým rozumem, který mi umožňuje přemýšlet velice racionálně a vědecky, přece jen ale vycházím jednoduše z toho, že existuje "více", než se mi lidé snažili po celé ty roky namluvit.
   Před dobrým rokem jsem vstoupil poprvé na internetu do chatovací místnosti s názvem Astrologie, tam mi bylo dopřáno seznámit se se zázračnými lidmi, kteří mne utvrdili v některých mých "teoriích". Tito lidé mi darovali pochopení pro to, co jsem, respektive čím bych být měl.
   Různými způsoby mi ukázali, že mé myšlení, jednání a cítění není chybné a že nejsem jen nějaký snílek. Nikdy jsem nechtěl být tím, kdo disponuje zvláštními schopnostmi.
   Nasazoval jsem si nejrůznější masky, abych se mohl pohybovat v mnoha společenských vrstvách, a svou dosavadní pouť životem jsem viděl jako obrovskou sbírku zkušeností.
   Ani já jsem se nemohl smířit s předem danými odpověďmi a nedokázal jsem něco přijmout jen proto, že to tak prostě je.
   Předevčírem mne "rozpoznala" jedna paní, která mne již dlouho pozorovala. Byla to ona, kdo mne jako první upozornil na fenomén indigo. Moje počáteční vrozená skepse neměla dlouhého trvání, neboť tato osoba je nadaná úplně stejně jako já.
   Prostřednictvím vašich teorií a vaší knihy se mi dostalo potvrzení mých domněnek a nyní vím, že tento život nepatří mně, nýbrž že slouží nějakému vyššímu cíli. I já vídal často sebe samého jako androgynní bytost, protože jsem si po vyplnění jednoho prostého IQ testu začal být vědom své silně vyvinuté ženské složky. Měl bych tuto skutečnost potlačit, protože naše společnost způsoby myšlení tohoto typu u muže neakceptuje, a spousta ignorantů mne považuje dokonce za homosexuála. Tím ale opravdu nejsem, poznal jsem však, že někdo jako já není určen pro obvyklý sexuální vztah.
   Přijde mi obtížné vám vysvětlit, co si myslím, respektive co cítím. Včera jsem se například vyčlenil z "prostoru", i když ne od celé masy, nýbrž pouze od svých nejbližších přátel, které jsem ve svém okolí nalezl. Setkal jsem se již s několika lidmi, kteří smýšlejí stejně jako já a k nimž se cítím být silně přitahován, a to z důvodů, jež dosud nejsem schopen pochopit.
   Nekomunikuji vědomě s rostlinami ani se zvířaty, avšak zjistil jsem, že se hodně zvířat cítí v mé přítomnosti dobře. Například pes jedné mé známé, který nemá rád cizí lidi a chová se k nim agresivně a odmítavě. Vůbec jsem nechápal její údiv, když se tento pes ode mne po celý den ani nehnul. Podobné věci se mi přihodily již vícekrát. Svých vnitřních sil si ale ještě úplně vědom nejsem. Předpokládám, že ve mě dřímají určité síly, jež ještě lidé .nejsou schopni vysvětlit.
   Vím, že nejsem sám a že existuje velké množství lidí, kteří by bojovali za lepší svět, kdyby s tím ale konečně už někdo začal. Vidím nás jako cizí bytosti, jež nepocházejí z tohoto světa.
   Vím, jak je to pro nás obtížné, a je mi také známo, jak mnoho trpíme, když nám nikdo nerozumí a nikdo nás neakceptuje. Domnívám se, že má úloha spočívá v tom, abych ukázal ostatním, že nejsou sami. Všechno má najednou smysl, aniž bych to byl schopen vysvětlit svým rozumem.
   Nyní k vám hledám kontakt, abych vám mohl pomoci připravit tyto děti na jejich poslání. Chtěl bych přitom sám nasbírat spoustu zkušeností a dozvědět se, kdo vlastně jsem.
    M., 29 let, Německo

Indigové děti praktický rádce Indigové děti otvírají svou duši
    Carolina Hehenkamp
    brožovaná kniha, 278 Kč, nakladatelství Eugenika 2007, 312 stran Popis na zadní straně knihy:
   Fenomén indigových dětí se v odborné psychologické literatuře popisuje teprve posledních pár let, přitom počet dětí s touto barvou aury neustálé narůstá. Pokud máte doma dítko příliš inteligentní, příliš schopné, ale také hyperaktivní nebo nezařaditelné do kolektivu, vězte, že označení indigové možná bude správnou "diagnózou". Tato kníhaje zaměřena vyloženě terapeuticky, což může mnohým z nás ulehčit život. Najdete v ní mnohá praktická cvičení, rady i příklady ze života rodin s indigovými dětmi. Rovněž se obeznámíte s lidským energetickým systémem, s fungováním mozku našich nových potomků i úkolem jejich rodičů.
   Cíl knihy není skromný: uvolněnější a šťastnější rodinný život.

Ukázka z knihy ze stran 89-90:
   6.2 Co je to bezpečí?
Existuje pouze tady a ted: Není žádné jiné místo, kam bys měl jít.
   Již po celá léta zahlcujeme své děti problémy, které sami nechápeme, novými etiketami a podobně. Podrobujeme je testům, nařizujeme jim doučování, nutíme je chodit do psychologických poraden a užívat léky, a to jen proto, abychom nakonec zjistili, že všeobecně působí zcela inteligentně, avšak že z nějakého důvodu, který ovšem leží mimo naše pole chápání, doma nebo ve škole při učení nepodávají takový výkon, jaký bychom od nich očekávali. Etikety se mění, a jak je popsáno v mé knize Das lndigo Phéinomen, Kinder einer neuen Zeit ("Fenomén indigo, děti nové doby" - pozn. překl.), bývá častou dnešní diagnózou "narušení deficitu", ADS, ADHD nebo legastenie. V zásadě je to, co jsme považovali za fenomén, pouze zcela odlišným kreativním výrazem inteligence. Vždy se hovořilo o existenci geniálně nadaných lidí, kteří vykazovali nižší výkony, než jakých byli schopni dosáhnout. Je tomu tak proto, že tito lidé byli blokováni jedinci ve svém okolí, požadavky všedního dne, tlakem nebo školou. Einstein a Edison patřili například ve svém mládí k beznadějným případům a poukazovalo se na ně jako na hloupé a těžko chápající.
   Existují nejrůznější fonny inteligence a my zraňujeme své děti tím, že je označujeme "nálepkami", testy a terapeutickým vyšetřováním. Dítě se tím cítí být extrémně zraňováno a nese si toto zranění po celý svůj život ve svém nitru stále s sebou. Mnoho z těchto dětí prohlédne teprve v dospělosti a dosáhnou pak ve své životě konečně úspěchu. Většině dětí ale bohužel dáváme pocítit, že jsou nějakým způsobem nedokonalé, a že kdyby se jenom trochu snažily, byly by více jako jejich sourozenci, více by se soustředily nebo lépe chovaly. A pak by byly možná pořádku, ale stále bychom je ještě přijímali s určitými výhradami.
   Každý jedinec má již odpradávna potřebu a svaté právo na jistotu a bezpečí. Ale co je to vlastně jistota, co je to bezpečí? Jsou to citové stavy, jež byly určeny zvenčí, nebo byly snad spíše dány z vnitřku?
   Bezpečí Pokusíme-li se jednou popsat pocit bezpečí, pak lze očekávat výpovědi jako tyto:

• tam, kde se cítím v bezpečí
• tam se mi nemůže nic stát
• tam se nemusím (sám) o sebe starat
• tam mohu mít ke všem důvěru
• tam po mně nikdo nic nechce
• tam nic nemusím
• tam mohu najít sebe sama
• tam mohu být sám sebou
• tam jsem doma
• tam se cítím dobře

Fenomén indigové barvy děti nové doby, indigové bytosti mezi námi, životní barvy člověka, spirituální poselství
    Carolina Hehenkamp
   brožovaná kniha, 198 Kč, Fontána

Verunčina 3 světla
   Manfred Kyber
   brožovaná knížka, 130 Kč, Integrál, (ezoterický román ze Skandinávie pro děti)

Indigové děti
   Siegried Woitinas
   kniha, 198 Kč, 169 stran, nakladatelství Fabula 2004

ukázka ze stran 51-53:
   Co můžeme dělat?
Tak popisuje Tappe uvedené čtyři typy. Následně doporučuje rodičům, jak se mohou chovat zvláště k velmi sebevědomým a nebojácným dětem, když tyto umíněně a za každou cenu chtějí něco dělat: "Nuže, vysvětli mi přece jednou, proč to chceš dělat. Pojď, posadíme se tady a pohovoříme si o tom. Co myslíš, že se stane, když to uděláš?" Proberme si to s ním: "Co myslíš, že se bude dít, když to uděláš?" Když vám potom dítě řekne, co se podle jeho názoru stane, zeptejte se: "Jak by ses s tím vypořádal?" Až by vám potom dítě řeklo, jak by na to reagovalo, musíte ty malé "indigány" přivést tak daleko, aby to udělali, jinak ve hře nebudou spolupracovat.
    Od okamžiku, kdy děti začnou mluvit, mluvte s nimi zcela otevřeně. Přiveďte je k tomu, aby si o věci promluvily. Ale ne shora, protože ony nerespektují člověka jen proto, že je starší! Tento respekt si musí dospělí teprve získat. Prostě dětem naslouchejte.
    Následujte svůj instinkt a pokuste se přestat být autoritativní osobou. Nechejte si od dětí říci, co potřebují, a vysvětlete jim potom, proč jim to nemůžete dát, nebo proč je v pořádku, že to dostanou. A nevyžaduje to opravdu nic jiného než naslouchat, to je vše. Tito "indigos" jsou velmi otevření. Ale na jiném místě říká:
    "Jedno je však naprosto důležité: buďte důslední ve vašem vlastním chování!" Také stále se vracející situace vlastního zoufalství, jako reakce na jejich neobvyklé chování provázená emociálním zvoláním "Co s tebou mám vůbec dělat?", ničemu nepomůže. Otázka musí být postavena existenciálně s očekáváním opravdové odpovědi:
    "Řekni mi, co s tebou mám dělat?" Dítě musí mít potom možnost uvažovat; snad bychom měli podrobněji popsat situaci a vlastní rozpoložení či zoufalství. Nepřijde-li pak odpověď, pomůžeme si dvěma nebo třemi návrhy. To přivede jejich blokovanou vůli do pohybu, neboť chtějí spolurozhodovat.
    Když postřehnou, že činnost jejich já je vyzvána k rozhodnutí, stanou se přístupnými a snad jejich návrhy přinesou pro jednání s nimi samými řešení, která vzniknou až při rozhovoru.
    Mnozí rodiče se obracejí s modlitbou k andělovi dítěte, zatímco si pokud možno obrazně představují, jak svojí zářící, zlatobílou postavou zahaluje dítě jako ochránce a přináší mu posilující a pomáhající síly. Také modlitba s dítětem, pokud je ještě malé, patří k těmto druhům pomoci.

Nejen indigové děti, nové generace dětí a vzestup třetího světa
   P.M.H.Atwater, L.H.D.
   brožovaná kniha, 168 Kč, Pragma 2007, 214 stran

Text na zadní straně knihy:
   Fascinující a poučná kniha, jejíž hlas je střízlivým "hlasem rozumu" uprostřed záplavy dezinformací nakupených kolem dnešních dětí."
   SANDIE SEDGBEEROVÁ, šéfredaktorka časopisu Children ofthe New Earth

Atwaterová začleňuje nové děti — často označované jako "Indigové" — do kontextu, nad jehož šíří zůstává rozum stát. Pomocí poznatků metafyziky, mytologie, moderní fyziky sociologie, vývojové a transformační psychologie, speciálního vzdělávání a výzkumu zážitků blízkých smrti vysvětluje, proč tyto děti vyvolávají na Zemí takový rozruch a proč právě dnes."
   BETTY MAXWELLOVÁ, redaktorka časopisu Advanced Development

Mayský kalendář předpovídá na 21. prosince 2012 příchod pátého slunce čili pátého světa. Tento den má být v rámci planetárního vývoje "branou", která otevře lidstvu cestu k novým způsobům života a obzorům poznání. Průchod touto branou má podle dávných tradic zajistit "pátá původní rasa" - nová větev lidského genofondu - jejímž posláním je provést lidstvo vzrušujícími a dalekosáhlými změnami.
   P. M. H. Atwaterová v knize Nejen indigové děti osvětluje charakteristické znaky těchto svérázných, výjimečně nadaných "nových dětí" rodících se od roku 1982. Vztah mezi nimi a proroctvími mayského kalendáře a dalších tradic dokládá na pozadí podrobných informací o sedmí vývojových větvích lidstva (poslední dvě se mají teprve objevit) a změn vědomí, jichž jsme v současnosti svědky. Odhaluje souvislost mezí sedmi původními rasami a sedmi čakrami — až nové děti dospějí, otevře se lidstvu přístup k plnému potenciálu páté čakry (čakry vůle). Také poukazuje na zvyšující se inteligenci a dosud nerozvinuté schopnosti nových dětí a poskytuje konkrétní rady, jak tuto generaci lépe chápat a pomáhat jí naplnit její potenciál.
   Nejen indigové děti je kniha popisující evoluční skok a vzestup na vyšší energetickou úroveň, jimiž právě procházíme a které nás opět posunou o velký krok kupředu.

O autorce:
   P. M. H. ATWATEROVÁ, L.H.D., je uznávanou odbornicí v oblasti výzkumu zážitků blízkých smrti, kaplankou, duchovní průvodkyní a vizionářkou. Napsala jíž sedm knih. Žije v Charlottesvílle ve státě Virginie v USA.

Indigové děti & andělská terapie
   Doreen Virtue
    vázaná kniha, 298 Kč, Fontána 2008

Křišťálové děti
   Doreen Virtue
   vázaná kniha, 268 Kč, Fontána 2008