Ukázka ze strany 94-95:
   Taková praxe má velkou sílu.
   Budeme se při ní neustále přistihovat, jak se zas a znovu snažíme utéct do bezpečí, jak se snažíme označit sebe nebo druhé za dobré nebo špatné. Ale skutečná komunikace může vzniknout jenom v onom otevřeném prostoru.
   Ať už jsme to my sami, naši milenci, šéfové, děti, obecní lakomec nebo politická situace, je mnohem odvážnější a opravdovější nevykázat je ze svého srdce a neudělat z nich nepřátele.
   Když tímto způsobem začneme žít, ukáže se, že už dál není možné spolehlivě rozlišovat, co je úplně správně a co úplně špatně. Na to jsou totiž věci příliš neuchopitelné a hravé. Nic není jednoznačné, všechno se neustále hýbe a mění a na každou situaci existuje tolik názorů, kolik je v ní zapojeno lidí. Rozlišování na absolutně správné a absolutně špatné je jenom trik, který hrajeme sami na sebe, abychom získali pocit bezpečí a pohodlí.
   Tím se dostáváme k velké, pro nás všechny zcela zásadní otázce. Jak můžeme cokoliv změnit? Jak to udělat, aby násilí ve světě ubývalo a nikoli přibývalo? Můžeme se ptát i na osobnější úrovni. Jak se mohu naučit komunikovat s někým, kdo mi ubližuje nebo kdo ubližuje jiným lidem? Jak mohu s někým mluvit tak, aby to vedlo k opravdové změně? Jak docílit, aby se mezi námi otevřel prostor a abychom se mohli začít dotýkat základní inteligence, která je nám všem společná? Co dělat, aby se v potenciálně ostré výměně názorů nestupňoval náš vztek a agresivita? Jak komunikovat od srdce k srdci, aby zablokovaná situace zase začala proudit? Jak komunikovat, aby se zamrzlé, zdánlivě nenapravitelné a odjakživa agresivní vztahy začaly projasňovat a naplňovat vzájemným soucítěním?
   Vždy je třeba začít ochotou připustit si, čím procházíme, ochotou mít soucítění vůči těm částem sebe sama, které si podle nás nezaslouží vůbec na této planetě existovat. Pokud budeme ochotní rozvíjet pomocí meditace bdělost nejen k příjemnostem, ale i k tomu, jak chutná bolest, pokud si budeme přímo přát zůstávat probuzení a otevření vůči tomu, co cítíme, a pokud si toho budeme v každém okamžiku co nejlépe vědomi a dokážeme to ocenit, pak se něco začne měnit.
   Předpokladem soucitného jednání a schopnosti být druhým k dispozici a opravdově s nimi komunikovat je ochota vidět sebe sama v okamžiku, kdy se pasujeme na dobré či špatné.
   Přesně v tu chvíli se můžeme zamyslet nad tím, že kromě "dobře" a "špatně" existuje ještě jedna veliká možnost, která je zároveň mnohem citlivějším a mnohem nejistějším místem k životu. Toto místo, když se nám ho podaří nalézt, nás bude celý život učit otevírat se víc a víc čemukoliv, co cítíme, místo abychom se víc a víc uzavírali. Když se této praxi začneme věnovat a naučíme se oslavovat ty stránky sebe sama, které nám dosud připadaly tak nemožné, pocítíme, že se v nás něco děje.
   Něco se v nás nevratně změní. Naše odvěké navyklé stereotypy začnou povolovat a my začneme konečně vidět tváře druhých a slyšet jejich slova.
   Když začneme přistupovat ke všemu, co cítíme, s trochu laskavosti, naše ochranné krunýře se budou postupně rozpouštět a ukáže se, že se dá pracovat s daleko více oblastmi nás samých, než se zdálo. Jak se budeme učit rozvíjet soucítění se sebou, bude se postupně rozšiřovat i kruh našeho soucítění s druhými, budeme ochotnější pracovat s mnohem více lidmi a situacemi a na mnohem více způsobů.